Kapitola se zaměřuje na proces likvidace konvenčních a stereotypních předpokladů zobrazení v českém umění od 90. tet 19. století až do první světové války. Zabývá ranými formami expresionismu v českém malířství včetně propojení impresionismu a expresionismu.
Na tématu krajiny, příměstské krajiny a zejména města ukazuje postupující proměnu výrazových prostředků, zdůraznění archaičnosti (František Kupka) i děsivosti motivu. Předobraz pojetí ?expresionistické krajiny? nachází již u Antonína Chittussiho.
Městský motiv je sledován od lehkých skvrn Luďka Marolda přes expresívní polohu Antonína Slavíčka až k pojet í skupiny Osma.