Abstrakt
Onemocnění pertusí je známo již ze středověku a před érou očkování patřilo k nejčastějším příčinám úmrtí v dětském věku. V 50. letech zahájené očkování celobuněčnou pertusovou vakcínou vedlo k rychlému poklesu počtu onemocnění nejen v České republice, ale i v ostatních zemích.
K úplnému vymizení choroby však nedošlo, neboť ani očkovací látka, ani vlastní onemocnění nezanechává trvalou imunitu. Osmdesátá léta přinesla opětovný nárůst počtu případů především v USA a západoevropských zemích jako důsledek poklesu proočkovanosti dětské populace.
Hlavní příčinou poklesu byla četnost nežádoucích reakcí po celobuněčné vakcíně (wP), proto se další vývoj vakcíny zaměřil na výrobu méně reaktogenní acelulární vakcíny (aP). Zlepšením vlastností očkovací látky byla vytvořena vakcína, kterou lze očkovat za určitých okolností i děti, které byly do té doby považovány za kontraindikované.
V ČR jsou v pravidelném očkování aktuálně 2 očkovací schémata s celulární (TETRAct-HIB) a acelulární (Infanrix Hexa) vakcínou.