Abstrakt
Krajina, průsečík přírody a člověka, je od počátku 19. století klíčovým tématem vizuální kultury. Její obraz se stává projekční plochou estetických, filosofických i ideologických poukazů a metaforou lidského vztahování ke světu.
Krajinomalba, jejíž rozmach charakterizuje vývoj výtvarného umění 19. století, vtahuje do světa obrazu stále naléhavěji reálnou krajinu, současně však konstituuje rigidní stereotypy a obrazová klišé. Ty přejímá zprvu i krajinářská fotografie, která je doplňuje věcnou dokonalostí technického zobrazení.
Pro krajinomalbu se fotografie stává nejen užitečnou a hojně využívanou pomůckou, ale především závažným protipólem připomínajícím vlastní úkol uměleckého zobrazení. Díky fotografii se tak krajinomalba emancipuje od diktátu topografické závaznosti a nachází nový rozvrh sebe sama.
Publikace ilustruje tento vývoj konfrontací reprezentativních děl pilířových tvůrců české krajinářské fotografie a krajinomalby 19. a počátku 20. století.