Článek pojednává o počátcích politické dráhy Antona Rupnika, který byl v letech 1949-1953 předsedou organizace protititovských emigrantů v Praze a předním činitelem celého tzv. informbyrovského hnutí. Na Rupnikovu případu studie analyzuje utváření postojů a myšlenkových vzorců mladého příslušníka komunistického hnutí během 30. a 40. let 20. století.
Do politického života vstoupil Rupnik mezi slovinskými vystěhovalci v severní Francii, účastnil se hnutí odporu, byl vězněn v koncentračním táboře, po válce pracoval pro repatriaci krajanů do Jugoslávie a v roce 1948 se jako jugoslávský diplomat postavil na stranu Moskvy proti jugoslávskému vedení. Životní zkušenosti předurčovaly Rupnika do značné míry ke způsobu jednání v řadách informbyrovských emigrantů. Zde zosobňoval typ politického aktivisty odlišný od majoritního typu, představovaného veterány jugoslávského partyzánského hnutí z období druhé světové války.