Článek se zabývá jazykovou politikou vůči méně užívaným jazykům v České republice, která odráží tradiční chápání českého státu jako etnicky českého a menšinových jazyků jako jazyků, kterými mluví pouze národnostní menšiny. V důsledku je ochrana méně užívaných jazyků závislá na národnostně menšinové politice, založené na principech teritoriality, autochtonnosti a občanství.
Pro Českou republiku jsou však charakteristické nízké koncentrace, rozptýlení a vysoká míra jazykové asimilace národnostních menšin. Přestože jsou jazyky nejpočetnějších imigračních skupin zároveň autochtonními jazyky země, veřejná správa uplatňuje vůči imigrantům jinou jazykovou politiku.
Tato politika je asimilační, charakterizovaná nezájmem o původní jazykovou kompetenci imigrantů a neschopností vidět ji jako přirozený zdroj jazykových znalostí obyvatelstva.