Zamýšlím se nad pojmem přirozeného světa ze dvou zvláštních sociologických hledisek: z hlediska současných studií vědy a technologií (STS) a z perspektivy klasického sociálního konstruktivismu. Vysvětluji, zaprvé, proč STS na husserlovskou kritiku vědy (z pozic přirozeného světa) prakticky nenavazují, ač oba proudy bádání nějak problematizují založení vědeckého poznání.
Za druhé jsem se snažil vysvětlit, proč a v jakém smyslu klasický sociální konstruktivismus, fenomenologicky založený a z úvah o žitém světě vycházející, znamená vlastně překročení a opouštění koncepce přirozeného světa. V obou případech přirozený svět vypadá jako nepříliš realistická a abstrakce, která nevysvětluje podstatné otázky těchto oborů: tedy jaká je specifická povaha vědy (např. oproti jiným podobám vědění) a co zakládá každodenní svět, který se dá prakticky žít.
Pojem přirozeného světa je dokonce poněkud nešťastný tím, jak stvrzuje propast mezi subjektem a objektem, mezi subjektivním a objektivním.