Kapitola předkládá interpetaci Benjaminova pojetí jednotlivého uměleckého díla jako místa nejzazší a přece stále jednotlivé pravdy, jednak z Benjaminových poznámek na téma čisté řeči. Prokázat souvislost těchto dvou témat není obtížné a v zásadě by k tomu stačilo porovnat a společně vyložit texty, v nichž se tyto motivy vyskytují, tedy nedatované Fragmenty k filosofii jazyka a kritice poznání a jistě známější Úlohu překladatele.
Tím, co oba texty už na první pohled sdílejí, je (1) zvláštní pojetí zlomku či fragmentu, jenž je nadán soběstačností, která schází částem vyššího či úplnějšího celku, a (2) vyvázání pojmu pravdy ze závislosti na jakékoli intenci, a tím ze závislosti na poznání.