Článek se zabývá dramaturgií Národního divadla na konci 19. stoletíz inverzního hlediska, tj. dramat nepřijatých k provozování. V pozůstalosti posledního dramaturga první éry divadla pod ředitelstvím F.
A. Šuberta, Jana Liera, tvoří v korespondenci velký podíl právě dopisy autorů usilujících dobýt svými dramatickými kusy prkna první české scény. Za Lierova čtyřletého dramaturgického působení (1896-1900) lze takových neúspěšných pokusů napočítat 112.
Analýza zmíněného souboru dopisů dokládá nejen úskalí dramaturgovy práce, ale i pozoruhodné vzedmutí tvůrčích ambicí, upínajících se k českému divadelnímu chrámu ještě léta po jeho zbudování.